Rozhovor se Silvií Hejlíkovou
Silvie, Vy jste se od dětství věnovala sportovní gymnastice, jak jste se k tomuto sportu dostala?
Dostala jsem se k ní tak, že když mi byly čtyři roky, tak se máma s tátou rozhodli, že mě musí dát na nějaký sport protože jsem byla abnormálně hyperaktivní holka. Pořád jsem doma něco dělala, cvičila a chvilku nevydržela v klidu. Tak se tenkrát rozhodli, že mě dají na Strahov, protože jsme bydleli na Malým Břevnově v rodinném baráčku a bylo to nejblíže. Přijeli jsme tedy do tělocvičny na Strahov, kde tenkrát trénovala Věra Čáslavská. Tam si mě zapsali ve zdejším klubu a od té doby jsem pod vedením Věry Čáslavské zůstala.
Jaké jste měla v gymnastice začátky? Bavilo Vás tam cvičit, popřípadě jak probíhaly Vaše tréninky?
Byla jsem velmi nadšená. Dodnes si pamatuji, když náš trénink skončil v šest hodin v podvečer, přišla jsem domů a místo toho, že si máma s tátou mysleli, že budu unavená, tak jsem si stoupla do obýváku a ukazovala jaké prvky jsme se učili a co mě všechno Věra Čáslavská učila, takže hyperaktivita nepovolila. Až kolem desáté večer jsem se teprve uvolnila, kdy máma s tátou byli ze mě úplně na mrtvici a byla jsem teprve připravena jít ke spánku. A co se týče ve čtyřech letech – tak zaprvé z toho v tomto věku člověk moc rozum nemá, ale určité úryvky v hlavě jsou. Utkvělo mi v paměti jak v tělocvičně byla spousta holek a trenérů. Bylo to pro mě něco neobvyklého a nového, pro mě to byl krásný zážitek, na každý trénink jsme se těšila, ale v těch čtyřech letech to nebylo až takové, abych si to pamatovala jako když jsem pak už byla ve třinácti letech v české reprezentaci. Takže si z toho pamatuji akorát to, že jsme tam chodili mezi holky, že nám bylo dobře, trénovali jsme, poslouchali trenérku a tam byla zábava
Když jste potom začala chodit na základní školu, dalo se učení skloubit s gymnastikou?
Na základní školu jsem nastoupila na Strossmayerovo náměstí, tam jsem chodila od první do páté třídy. S gymnastikou se to skloubit dalo, protože to ještě nebylo tak aktivní jak by mělo být. Od šesté třídy jsem přešla na sportovní gymnázium Nad Štolou, tato škola byla zaměřena přímo na sportovce a tam jsem nastoupila na individuální program. Absolvovala jsem tam jakoby základní školu, ale byla jsem tam pouze dva roky a pak si mě vybrali manželé Rejnartovi, kteří mě chtěli do Děčína. Přestěhovala jsem se tedy tam na internát, kde jsem potom absolvovala základní školu až do ukončení deváté třídy.
V kolika letech jste potom dostala pozvánku do reprezentace a jaká byla na ní Vaše reakce?
Bylo mi třináct, pamatuji si vše pouze matně. Byla jsem nejmladší reprezentantkou v našem státě a nemohla jsem se účastnit všech závodů, protože většina z nich bylo povoleno až od patnácti let. Startovala jsem tedy jako nejmladší, byla jsem tajná taková ta „šedá myš“. Dostala jsem se do reprezentace tak, že jsem trénovala na Dlabačově na Praze 6 pod vedením trenérky Hany Dvořákové a ta byla v kontaktu s manželi Rejnartovými z Děčína a ti trénovali českou reprezentaci žen. Ti si mě všimli na určitých závodech a dali takovou nabídku, že bych mohla jít do střediska vrcholových sportovců a zároveň na internát. Jelikož ve třinácti letech se člověk ještě neumí rozhodnout pro to, co by měl a neměl a od toho tu byli rodiče a ti se tenkrát dohodli, že půjdu do Děčína, kam jsem se odstěhovala na internát a cvičila jsem zde.
Kdy začaly přicházet první sportovní úspěchy a jak jste je vnímala?
Když jsem ještě trénovala na Dlabačově, tak jsem byla několikrát mistryně Prahy, opakovaně mistryně republiky, pak když jsem se dostala do české reprezentace pod vedením manželů Rejnartových, tak ti se mnou absolvovali první závod. Bylo to asi po měsíci, kdy jsem žila v Děčíně, a odjížděli jsme tenkrát do Popradu. Byl to mezinárodní závod a ten jsem celý vyhrála, což byl první úspěch v mém působení v české reprezentaci. Pak jsem v ní zůstala a byly závody mistrovství republiky, která jsem opakovaně vyhrávala. Výsledky se dostávaly v tom smyslu, že spolupráce, kterou jsem tenkrát s trenéry dělala, byla opravdu k něčemu, což bylo vidět i na výsledcích, které jsme společně dokázali. Nebylo to jen o tom, že jsem pokaždé musela vyhrát. Byly určité závody, které jsem absolvovala mimo Českou republiku (například v Budapešti), dále světová utkání, kde jsem byla jako favoritka a nevyhrála jsem, což ke sportu samozřejmě patří. První počáteční úspěchy začaly v Děčíně a bylo to vítězství v mezinárodním závodu.
Kolikrát jste vyhrála mistrovství republiky?
Jsem třináctinásobná mistryně republiky, jsem účastnice mistrovství Evropy i světa, byla jsem nominována na Olympijské hry v Sydney roku 2000, ale bohužel přišel můj velký problém a Olympijské hry jsem nedotáhla do konce.
Jaký byl Váš nejúspěšnější zahraniční závod či na který ráda vzpomínáte?
Těch zemí, kam jsem jezdila, bylo hodně. Nejúspěšnější, co pro mě bylo mistrovství Evropy v St. Petěrburku. Jeli jsme tam jako jednotlivkyně, byla jsem tam já a ještě jedna moje kolegyně a bylo to z toho důvodu, že já jsem odjela celý čtyřboj, po něm jsem se dostala do finále a potom jsem se ještě dostala do finále na jednotlivá nářadí a celkový výsledek bylo 19. místo. To v té době pro mě jako mladou sportovkyni a pro začátečnici v děčínském oddílu byl ten největší výkon, který mi mohl být dán. Další akce, kam jsem jezdila bylo mistrovství světa ve Lausenne, opakovaně to bylo v Budapešti, Německu, Rakousku. Samozřejmě po České republice jsem také hodně jezdila, bylo to Slovensko atd… Nejvýznamnější závod, který v mém životě hrál obrovskou roli, bylo mistrovství Evropy v St. Petěrburku.
Jak dlouho jste vlastně byla v české gymnastické reprezentaci?
Jak, jsem již říkala, do české reprezentace jsem se dostala ve třinácti letech jako nejmladší účastnice a byla jsem tam až do osmnácti let. Bylo to úžasných pět let, ale krátkých. Potom přišel zlom, kdy jsem se s určitými věcmi v životě nedokázala srovnat, zahrála roli v mém životě psychika, což je to nejsilnější co může člověka potkat Psychika mě podrazila nohy a odešla jsem takzvaně z výsluní nejlepší gymnastky totálně dolů. Nezbývalo mě nic jiného, než svoji profesi ukončit protože stav trval dlouho. Nebylo to jen mou vinou, ale mohl za to i rozvod mých rodičů, psychický tlak trenérů. Bylo to zrovna v té chvíli na mě hodně a má psychika to neunesla. Kariéru jsem ukončila v roce 1998 a stěhovala jsem se z Děčína do Prahy.
Jak potom probíhala Vaše změna po konci kariéry a myslíte si že to přineslo něco pozitivního?
Když jsem se vracela z Děčína zpět do Prahy, tak jsem byla chvíli v euforii. Uvědomila jsem si, že jsem se několik let věnovala něčemu a byla někdo. Pak najednou přišel jiný život, kde jsem měla jít mezi společnost a své přátele. Nebyla to změna úplně lehká. V tu chvíli jsem se cítila úplně uvolněně. Konečně jsem se dostala ke své rodině a to byla pro mě velká úleva. Můj život byl pak úplně jiný, ale dokázala jsem se s ním smířit. V té době u mě nastal dlouhodobý partnerský vztah s určitým člověkem a byla to moje první velká láska. Změna života byla pozitivní v tom, že jsem do něj vstoupila se vzpřímenou hlavou. Bylo to díky tomu, že jsem se naučila jsem se ohleduplnosti, samostatnosti a návyků, které mě naučili rodiče.
Dodělávala jste si po konci kariéry střední školu?
Když jsem se přestěhovala zpátky do Prahy, tak jsem nedokončila školu v Děčíně. To znamená, že jsem musela sehnat nějakou střední školu v Praze, kam jsem měla nastoupit, abych alespoň něco měla.Takže díky mojí babičce, která dělala zástupkyni ředitele na jednom učilišti jsem se tam dostala, dělala jsem obor obchod a management, ale úplně jsem ho nedokončila, protože když jsem chodila do druhého ročníku, tak se škola přesunula na druhý konec Prahy. Já jsem v té době ovšem viděla věci úplně jinak, měla jsem svou hlavu, a tak jsem školu nedokončila.
Jak vypadá Váš život v současné době?
V tuto chvíli je můj život úplně nádherný. Před třemi lety jsem porodila syna Daniela, to je to nejvíc, co mi mohl život dát. Dále máme již několik let rodinný podnik s mým bratrem, otcem a babičku, kde všichni vycházíme dobře. Mám partnera, který mi je velkou oporou, mám kolem sebe svou matku a babičku. Ty mi pomáhají, protože bez nich by to nešlo, jsem vytížený člověk, který pracuje, zároveň se stará o domácnost, o dítě, o chod restaurace, zkrátka o všechno. Celá moje rodina se snaží, aby mi pomohli a všechno fungovalo tak jak má. Ale ta největší životní změna, která přišla, je ta, že jsem porodila syna Daniela, za kterého jsem šťastná. Je to úžasný kluk, který je svým způsobem také trochu hyperaktivní, ale on je to nejvíc, co já ve svém životě mám.
V předešlé otázce jste mi sdělila, že pracujete v rodinném podniku, můžete o něm říct trochu víc?
Zhruba tak před osmi lety jsme si u fotbalového hřiště Sokola Bílá Hora pronajali restauraci. Figuruje tam můj otec, moje babička, já a můj bratr. Otec je zdrojem veškerých finančních výdajů a říká nám co máme či nemáme dělat. Babička je hlavní účetní, objednává zboží a stará se o chod celé restaurace a já s bratrem jsme rozděleni na směny, kdy děláme týden a týden. Zatím si myslím, že to prosperuje a funguje to dobře, živí nás to, žijeme tím, je to v krásném prostředí, kde momentálně hraje Sokol Bílá Hora I.A třídu skupiny B, jenž trénuje můj otec, který chce, aby tento klub letos postoupil do Pražského přeboru a já doufám, že se mu to povede, protože do toho dal hodně úsilí a nervů a je to součástí naší restaurace. Je to práce, která je obtížná, protože kolikrát odjíždím z domova ráno, vracím se ráno, takže několik hodin v kuse pracuje a nebýt své rodiny a lidí kolem mě, aby mě hlídali Daniela, musím zmínit i svého partnera, protože nejsme svoji, ale stará se o něj v mé pracovní době. Musím podotknout, že co se týče chlapa, který se takto stará o dítě, nazvala bych to větou „Klobouk dolů!“
Vy jste tedy velmi pracovně vytížena, ale máte alespoň chvíli na své záliby? A jak trávíte svůj volný čas?
Skutečně ten čas na svoje záliby nemám. Snažím se maximálně věnovat svému synovi. Jeden týden jsem celý v práci, a tak mu chci druhý týden vynahradit.
Máte nějaké plány do budoucna?
Já nerada říkám věci, co v životě teprve budou. Nikdy totiž reálně nevím, co bude, všechno se může ze dne na den změnit. Moje plány do budoucna tedy skutečně nedokážu říct. Žiji tím, co je, určitě mám před sebou nějaké plány. Určitě mám před sebou další roky v práci, které se musím věnovat, aby byly kšefty. Vyloženě nějaký plán, který bych chtěla mít, nemám. Co mi život dá, to mi dá, co je teď, je teď a co bude, to bude.
Pohled redaktora
Silvie Hejlíková na mě výrazně zapůsobila. Je to velmi silná osobnost, která by si zasloužila většího uznání, protože nebyla daleko od velkého národního úspěchu. Podle mého mínění je Silvie velmi oblíbeným člověkem, avšak dosti citlivým. Dokáže velmi dobře vyjádřit svůj vlastní názor, snaží se být světu otevřená. Oceňuji na ní její cílevědomost a pracovitost.
Petr Podzemský