Rozhovor s Jaroslavem Rejnartem
„Byla to úspěšná gymnastka.“ říká její bývalý trenér Jaroslav Rejnart
Kdy a jak jste se se Silvií Hejlíkovou seznámil?
Silva jako malinká začínala u Věry Čáslavské, naší nejlepší gymnastky, a měla takový slavnostní a velkolepý vstup do gymnastiky už jako malá holčička. Později když už něco uměla, tak jí její rodiče přivezli do Děčína, kde byl takový zajímavý kolektiv děvčat a tam začala postupně trénovat na úrovni až se dostala do juniorské reprezentace, později do seniorské a začala sklízet úspěchy na mistrovství Evropy a mistrovství světa.
Můžete popsat, jaká byla a jaké výkony a výsledky podávala?
Silva byla především velmi impulsivní a dynamická, ale tím, že byla nebojácná, tak měla velmi dobrou akrobacii, naučila se dokonce několik světových triků, které dnes už dělá málokdo, jako například dvojné salto a salto vpřed, což je prvek nejvyšší mezinárodní obtížnosti. Pak měla vynikající kladinu, dá se říct, že v Lausenne na mistrovství světa 1996 předvedla kladinu, kde jedním pádem dostala ještě přes devět bodů, což bylo vynikající. Je několikanásobná mistryně republiky, na jednotlivých nářadích i ve víceboji. Byla to tedy úspěšná gymnastka, z hlediska mezinárodních závodů bylo její nejlepší umístění 19. místo na mistrovství Evropy 1996 v Petrohradě, což je ve světové konkurence vynikající výsledek.
A myslíte, že v té době měla i na účast v olympijském závodě?
S olympiádou to bylo docela nešťastné. V okamžiku, kdy jsme odjížděli do Japonska na kvalifikaci mistrovství světa, což byly kvalifikační závody na olympijské hry, tak Silva v podstatě končila svou závodní kariéru. Bylo to obrovské oslabení, protože vlastně odcházela první, pak druhá nejlepší z reprezentačního týmu. Tímto bylo družstvo tak oslabené, že se celé na olympijské hry nedostalo. Byl to rok 1999 a šlo o olympiádu v Sydney 2000. Byla škoda, že Silva to nedotáhla až do úspěšného konce, a na olympiádu pak už se nedostala. Tenkrát jsme se jí jště snažili vrátit do tréninku, dokonce se o to pokoušel i předseda svazu pan Kubička. Ale Silva byla dost impulsivní, takže když jednou řekla, že ne, tak už přestala trénovat. Ale kdyby její kariéra bývala skončila olympiádou, bylo by to výborné.
Jak dlouho jste se neviděli, se Silvií Hejlíkovou?
My jsme se neviděli od té doby kolem toho Sydney. Sice jsem jí jen tak párkrát viděl, v Praze občas pobýváme, takže jsme se potkali, nebo když nastoupila tam na Bílé Hoře u otce v tom podniku, tak jsme se tam i párkrát stavěli.
Jak dnes vnímáte její osobnost a změnila se nějak po těch letech?
Silva je velmi impulsivní, co na srdci, to na jazyku, pak bych vyzdvihl ještě tu vlastnost, že ona se nikdy nespokojila třeba s druhým místem, ona chtěla být vždycky ta, co určuje a dominuje. Na druhou stranu podřizovat se nějakému režimu bylo docela obtížné, i kvůli tomu přišla do našeho kolektivu v Děčíně, protože v Praze už se to nějak nezvládalo s trenérkou paní Dvořákovou, pod kterou cvičila.
